aktuality
o nás
Lidé
Stanovy
Členství
Kalendář akcí
Spolupracovníci
Diskuzní fórum
Archiv
Odkazy
Kontakt
   
Archiv
 

které se konalo ve dnech 30. listopadu a 1. prosince 2005 v Ostravě.
3. Dny EU a USA, Ostrava 30.11. – 1.12. 2004
„The world must be made safe for democracy.“ Woodrow Wilson

Dámy a pánové, vážení hosté,

děkuji organizátorům za pozvání na dnešní forum. Je to pro mne velká čest být ve společnosti tak významných osobností a současně i výzva k zamyšlení nad tématem nad rámec každodenního uvažování.
Přiznávám se, že nevím, jaká hloubka úvah na široké téma spolupráce Evropské unie a USA se dnes a zítra očekává a bohužel nemáme tu moc zásadně vyřešit vztahy EU a USA. Zcela jistě si ale můžeme ujasnit, proč bychom se měli snažit vzájemně dobré vztahy prosazovat a proč je to oboustranně výhodné.
Včera večer, po návratu ze zahraničí, jsem si přečetl dopis třech penzionovaných státníků – Giuliana Amata, Ralfa Dahrendorfa a Valéry Giscarda d´Estaing – americkému prezidentu Georgi Bushovi, v němž také hovoří o vzájemné prospěšnosti těsných vztahů EU a USA, vzhledem ke globalizujícímu se okolnímu světu a nastupujícím mocnostem - Čině, Indii a Rusku. S uvedenými pány nelze než souhlasit.
Úvodem si dovolím zdůraznit tři postoje, o nichž chci ve svém příspěvku hovořit, a to: proevropský, proamerický a proizraelský.

Proč právě tato tři PRO?
Proevropské či prointegrační postoje mé osobní i mé strany - Evropských demokratů - jsou snad dostatečně známé a já se tedy spíše zaměřím na vztahy mezi Českou republikou a Evropskou unií a Evropskou unií a USA.
Má proamerická orientace je také známá, pokusím se tedy vysvětlit, proč si myslím, že je výhodná i pro ČR a EU.
Proč však proizraelské téma? Co má tato malá země na Blízkém Východě společného s EU a USA? Takřka přesně před rokem byl v průzkumu Eurobarometru, prováděném v zemích tehdejší patnáctky, označen Izrael a také Spojené státy za největší hrozbu světovému míru a spolupráci!? Já jsem naopak přesvědčen, že podpora Izraele a spolupráce při řešení blízkovýchodní krize je důležitým článkem vztahů EU a USA i že Česká republika může přispět k zlepšení situace.
Rád bych, aby z mého vystoupení bylo jasné, že spolupráce se Spojenými státy je pro ČR i EU životně důležitá, oboustranně výhodná a že je nezbytná pro úspěšné řešení problémů globalizující se civilizace.
Když jsem dnes brzy ráno šel na ostravský rychlík kolem pamětní desky připomínající opětovné pojmenování pražského hlavního nádraží jménem Woodrowa Wilsona, poprvé jsem si pořádně přečetl jeho slova: „The world must be made safe for democracy.“ Jak výstižná slova. Na dovolené, při přípravě tohoto vystoupení, mne nenapadl žádný vhodný název – až tedy dnes ráno. “For the better world - for more safety and more democracy“.

Spojené státy jako garant demokracie a svobody
Pro milióny lidí na celém světě jsou Spojené státy americké synonymem pro svobodu. V České republice to platí dvojnásob. Vždy? i samostatné Československo vzniklo v roce 1918 také díky podpoře Washingtonu, na základě nadstandardních osobních vztahů prezidenta T.G. Masaryka. Spojené státy či „Amerika“ byly cílem mnoha emigrantů – ekonomických i politických – v různých obdobích naší moderní existence. „Amerika“ byla symbolem svobody během druhé světové války, ale snad nejvíce v dobách naší komunistické nesvobody, a to nejen kvůli vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Přestože je dnes svoboda samozřejmou součástí našeho života, symbolika zůstává.
V některých evropských zemích se zejména v poslední době vzmáhá nová vlna antiamerikanismu. Jde zpravidla o postoj intelektuálních elit, který je součástí jakési antiglobalizační vlny, odmítající americkou politiku, americkou kulturu, americký pohled na „zbytek světa“. Často je doprovázen obavou o existenci domácí kultury a její ochranou – známé jsou kvóty na americké filmy ve francouzské televizi apod.
Čím si Spojené státy vysloužily takovýto postoj? Vždy? bez jejich aktivního vystoupení v obou světových válkách, bez desítek tisíc mrtvých amerických vojáků by Evropa zřejmě nebyly ani svobodná ani demokratická. Bez americké technologické a vojenské převahy i politické vůle by nepadla železná opona a nebyla by zničena „říše zla“. Komunismus by nebyl odkázán kam patří – do muzea absurdit a voskových monster.
Západní Evropa žije 60 let v míru a demokracii. Jako by rostoucí Evropská unie měla náhle pocit, že Spojené státy vlastně nepotřebuje. Někdy tyto tendence trochu připomínají křečovitou snahu pubertálních dětí osvobodit se z vlivu rodičů.

Evropská integrace je v zájmu České republiky i v zájmu Evropy
Integrace Evropy je nejen výhodou, ale i nezbytností pro všechny zúčastněné. Evropa je po více než padesáti letech od podpisu prvých integračních smluv kontinentem míru, spolupráce a prosperity. Docela jistě se toho ve fungování EU musí hodně změnit – ani politicky ani ekonomicky není vše ideální. Zejména po rozšíření na současnou pětadvacítku je třeba zefektivnit zaběhlé mechanismy fungování a probrat se ze snu o sociálním státě, nejefektivnější a nejvíce konkurenceschopné ekonomice na světě, stejně jako začít řešit otázky spojené s demografickým vývojem, imigrační politikou a limity rozšíření. Ale nepopiratelně se Evropa vyvíjí dopředu – euroskeptické škarohlídství na tom nic nezmění.
Když před volbami v roce 1996 čelil tehdejší britský premiér John Major tlaku euroskeptiků uvnitř své strany, odvětil rázně: „Musíme pochopitelně být v EU. V Evropě jsme proto, abychom ji pomáhali utvářet, nikoli proto, aby ona utvářela nás.“
Promluvil mi z duše – jeho slova platí stále, vždy? od jednotlivých členských států se očekává, že budou EU aktivně vytvářet a nečekat, co vymyslí parta euroúředníků v Bruselu.
Evropa se naučila řešit problémy a spory jednáním, malé země se dokáží prosadit v jednání s velmocemi a politická kultura přinesla konsensus v otázkách, které byly dříve neřešitelné. Věřím, že bude přijata navržená ústavní smlouva, která zpřehlední a prohloubí demokratické principy fungování EU.
Zatímco ekonomická integrace je všeobecně vnímána pozitivně, politickou rovinu tohoto procesu evropská veřejnost zcela nechápe až odmítá. Na vině jsou jednoznačně politici. Ti, kteří politickou integraci podporují, zjevně nejsou schopni veřejnosti vysvětlit dostatečně srozumitelně a atraktivně své argumenty. Euroskeptikům nahrává tradiční zájem médií o konfliktní problematiku. Normální občan se pak častěji dozvídá o negativních stránkách politické integrace.
Před několika lety vydala jedna česká strana dokument, který jako alternativu vůči členství ČR v EU nabízel „cosi jako naše členství ve Spojených státech“. Šlo o úmyslné nepochopení evropské integrace a snahu postavit vazbu ke Spojeným státům do rozporu s členstvím v EU. Pomíjím účelovost zapomenutého dokumentu i tehdejší argumentaci jeho tvůrců, ale přemýšlím o vnitřní rozpolcenosti vztahu některých českých politiků k EU a USA.
Když jsem se v dubnu 2003 účastnil semináře organizovaného Jacquesem Rupnikem o Irácké krizi jako výzvě rozšířené Evropě, zjevně jsem překvapil převážně francouzské (tedy prointegrační) publikum konstatováním, že narozdíl od jejich (rozuměj francouzského) protiamerického a tedy protiválečného postoje český politik, který odmítá rozšíření EU současně odmítá americký zásah v Iráku, stejně jako odmítal zásah NATO v bývalé Jugoslávii. Že tedy rozhodně nemusí platit francouzské zjednodušení – kdo je proti těsným vztahům s USA, ten je pro evropskou integraci.

Globální svět vyžaduje globální řešení
Náš svět se postupně globalizuje, a? se nám to líbí či nelíbí, a? se před ním zavíráme do konzervy národního státu či národních zájmů. Dnes se problém v jedné zemi dotýká celého světa. Lokální konflikt, lokální válka, lokální teroristický čin ohrožuje nás všechny. Časy, kdy značné finanční prostředky pro severoirské teroristy putovaly do Belfastu od dárců ze Spojených států – a president Clinton přijal Gerry Adamse v době, kdy měl zakázaný vstup do Velké Británie, je definitivně pryč.
Jedenácté září 2001 změnilo pohled Spojených států na terorismus a boj s ním na celém světě. Islámský terorismus je přitom jenom jiným projevem světového terorismu, který si navléká kabátek podle potřeby – převážně nábožensky nebo ideologicky fundamentální.

Euroatlantická vazba – garant bezpečného rozvoje EU
Evropa se integruje přes 50 let. Do doby „velkého třesku“ – tedy rozšíření 1. května letošního roku o 10 zemí a cca 80 miliony obyvatel – se evropská spolupráce a homogenizace rozvíjela postupně. A to jak územně, tak obsahově. Od zakládající šestky, v níž hlavní slovo hrály vztahy dvou bývalých soupeřů Německa a Francie, k patnáctce zahrnující nejvyspělejší země Evropy i bývalé chudé periferie ?ecko a Portugalsko. Od smluv o uhlí a oceli, přes odstra?ování barier obchodu, po společnou měnu.
Integrace se projevuje ve všech oblastech života, především v ekonomice a politice. Přes její postupné rozšiřování a prohlubování se dosud prakticky nepodařilo realizovat tzv. druhý pilíř integrace – společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU. Rozdílný postoj zemí EU k válce v Iráku je příkladem nejvýraznějším, odlišný pohled na řešení konfliktů v zemích bývalé Jugoslávie či na Blízkém východě jsou příklady dlouhodobě přetrvávající.
Evropa prostě stále nemá „jeden telefon“, kam se dá zavolat s dotazem na postup unie v konkrétním mezinárodním konfliktu. (Cituji Henry Kissingera.) Dokud se nedokáže dohodnout na společné bezpečnostní a zahraniční politice, dokud evropské velmoci neodloží své velmocenské ambice a nepochopí výhodu evropské velmocenské politiky, do té doby nebude Evropa důstojným partnerem Spojeným státům.
Existence společné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky není v rozporu s euroatlantickou vazbou, i když to pro někoho zní nesrozumitelně. Podle mého názoru je naopak silná euroatlantická vazba podmínkou pro fungující evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku. Evropa sama, by? sjednocená v názoru, bude stále slabá na samostatnou mocenskou roli v globálním měřítku. O schopnosti zasáhnout efektivně v nějakém lokálním konfliktu, či se sama eventuálně bránit, hovoří nejlépe rozdíl v procentech HDP vynakládaných na obranu, nemluvě o propastném technologickém rozdílu ve vybavení armád USA a zemí EU.
Společným postupem v rámci NATO lze tyto rozdíly snížit. Pokud by však měly vzniknout samostatné ozbrojené síly EU, stojící mimo společné velení v rámci NATO, což je zdá se touha především Francie a Německa ale i některých dalších zemí, ukázal by se propastný rozdíl ve schopnosti a vybavení oproti armádě USA.
Nezapome?me na fakt, že jsme členy NATO od 12. března 1999, již takřka 6 let, také díky nezdolné aktivitě a vůli Madeleine Albright, tehdejší ministryně zahraničí USA. Díky Vám paní Albright!.

Tedy společná zahraniční a bezpečnostní politika EU ano – jako nástroj pro lepší spolupráci se Spojenými státy, ale ozbrojené síly pouze jako podmnožina sil NATO, jako integrované specializované jednotky jednotlivých členských zemí EU, tvořící spolupracující sbor NATO.
O jeho nasazení pak nebude v rámci fungující SZBP pochybností v krizích jako byl Irák či Kosovo. Naopak – přítomnost evropských jednotek v rámci irácké operace přinášela výhody –– často iracionální odpor Iráčanů vůči intervenci v případě amerických vojáků se zmírnil či mizel u Britů nebo Poláků, ale i českých vojenských lékařů a policistů. Přímí svědci procesu zavádění civilní správy a demokratizace Iráku občas nechápali postoje a chování amerických vojáků, často zcela nevědomě provokující svým chováním domácí obyvatelstvo.
Mírová koexistence na Blízkém východě je jednou z podmínek bezpečnosti a prosperity EU
Když byl 14. května 1948 na části mandátního území Palestiny vyhlášen stát Izrael, bylo tehdejší Československo již několik měsíců totalitní zemí. Ještě v roce 1947 však společně se Spojenými státy hlasovalo v OSN pro vznik samostatného židovského státu. Ministr zahraničí Jan Masaryk pomohl nejen tehdy při hlasování v New Yorku, ale on a ČSR pomáhali od konce války při dodávkách zbraní k zajištění existence židovských kolonií, zatímco Velká Británie bránila imigraci zdecimovaných zbytků Židů z koncentračních táborů v Evropě. Dokonce ani oficiální postoj USA nebyl v počátcích Izraele jednoznačný. Přes všechnu nepříze? arabského obyvatelstva Palestiny i okolních zemí, uměle rozdmýchanou arabskými nacionalisty, a přes odpor antisemitů nejen arabských, se svobodný židovský stát prosadil. Nebýt podpory USA a financí od sionistických organizací z celého světa těžko by přežil. Uměle podněcované spory Palestinců s Izraelci vyhrotily situaci do současné podoby. Po smrti Jassira Arafata, symbolu palestinského terorismu, kterého žádná Nobelova cena nemohla proměnit, se situace může uklidnit ale také zkomplikovat, v závislosti na výběru nového palestinského prezidenta. Vzdají se Palestinci terorismu jako prostředku boje za prosazení svých cílů? Ariel Šaron prosadil v Knessetu odsun osadníků z pásma Gazy i přes odpor konzervativního křídla Likud. Je šance na návrat k mírovému soužití obou národů v těsném sousedství Izraele a Palestiny?
Jsem přesvědčen, že Evropská unie může sehrát významnou roli v procesu hledání modelu koexistence a spolupráce států Blízkého východu. Je v bytostném zájmu unie přispět k mírovému vývoji ve svém sousedství. Bude-li Turecko jednou připraveno stát se členem unie, a já věřím, že bude, pak se Blízký východ stane jakousi evropskou předsíní. Současná EU je v otázce řešení blízkovýchodního konfliktu málo čitelná. Svými rádoby vyváženými postoji, často spíše podporou radikálních Palestinců, nahrává extrémistům. Jasný a nedvojznačný postoj unie pomůže v dlouhém a obtížném mírovém procesu. Česká republika se může v rámci unijních orgánů přímo zapojit do řešení sporných otázek. Poslankyně Evropského parlamentu za Evropské demokraty, PhDr. Jana Hybášková, vede delegaci EU – Izrael. V rámci společné zahraniční politiky EU může ČR hledat prostor pro svou aktivnější přítomnost na Blízkém východě.
EU sama nemá na to, aby prosadila bezpečné a trvalé řešení, ve spolupráci s USA se to však může podařit. USA mají dostatečnou finanční i politickou sílu, aby přinutily všechny strany ke spolupráci, Evropská unie může otupit hroty konfliktů a být mediátorem procesu. Česká republika může využít svého snad stále ještě kladného obrazu v Izraeli a současně dobrých vztahů s arabským světem z minulého režimu.
K tomu se ovšem musíme zbavit přesvědčení, že se nás tyto otázky netýkají a že máme řešit v zahraniční politice vztahy jen s nejbližšími sousedy.

Dámy a pánové, vážení hosté,
jsem přesvědčen, že těsná spolupráce Evropské unie a USA je jedinou alternativou pro naši bezpečnou budoucnost. Věřím, že Česká republika bude hrát významnou roli v procesu upev?ování a prohlubování vztahů mezi těmito subjekty a že tak přispějeme ke zlepšení euroatlantických vztahů. „Aby se svět stal více bezpečným a demokratickým.“
Děkuji vám za pozornost.

Jan Kasl



 
Praha není jen Královská cesta
  Základní informace

Prevence stresu a pracovního vyhoření pro učitele
  Základní informace


Evropská unie pro studenty
  dokumenty grantu

Reforma veřejné správy
  Změna volby senátorů
  Přímá volba starostů

Film k projektu "Prevence stresu a pracovního vyhoření pro učitele"
Film
Video ze semináře "Prevence stresu a pracovního vyhoření, Seč 2007"
Video Seč 2007
Naše stránky podporují
Výzva k očistě české politiky od korupce
www.politikon.cz
 
 
Město PrahaSNK Evropští DemokratéBlue System